Na konci září jsme se vydali na tradiční svatováclavský výlet do Jihlavských vrchů. Místo na pomezí Čech a Moravy, které se díky kůrovcové kalamitě před pár lety změnilo k nepoznání, je dnes zarostlé březovými nálety. Samotný srub je z cesty neviditelný.
Strávili jsme zde víkend plný her, vycházek do okolních lesů a luk i večerního povídání u ohně, ve kterém jsme si opekli i brambory, které v potu tváře z lesní půdy vydobyl kamarád Pepan.
Jen letošní sucho poznamenalo i tuto krajinu, blízká studánka, která vždy dávala dostatek čerstvé pramenité vody, dnes ani neukápla. Štěstí, že v potoce před srubem je stále vody dost a je možné pít ji, i když ji musíme převařovat.
Znovu a znovu náš toto místo přesvědčuje o tom, jak je prospěšné děti (a koneckonců i nás dospělé :-) ) brát na místa, kde není signál ani elektřina, kde sníme jen to, co si uvaříme a uvaříme jen v případě, kdy se podaří rozdělat oheň. Spíme v teple, když si zatopíme a zábavu si musíme připravovat sami.
Příště tedy zase hurá do mentálních lázní...